“… dnes kapitalismus všeobecně pokládáme za jediný životaschopný politický a ekonomický systém a tvrdošíjně se bráníme představě, že by vůči němu mohla existovat nějaká reálná alternativa.”

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clivem Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Picassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, chráněných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.”

… autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu": normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?).

… všeobecně rozšířený pocit, že kapitalismus je dnes nejenom jediný životaschopný politický a ekonomický systém, ale také, že je zhola nemožné třeba si i jen představit vůči němu nějakou koherentní alternativu.

…

pokud se vyčerpá budoucnost, nezůstane nám ani minulost. Kultura, která už je jen udržována při životě, není žádná kultura.

… Žádný kulturní objekt si nemůže zachovat svou moc, když neexistují oči, které by se mu mohly obdivovat.

…

Kapitalistický realismus odvozuje svou moc zčásti ze způsobu, jakým si kapitalismus pod svou vládu podřizuje a jakým vstřebává veškerou dosavadní historii, což je jeden z důsledků „všeobecného sytému ekvivalence", který veškerým kulturním objektům bez ohledu na to, zda se jedná o náboženskou ikonografii, pornografii nebo Das Kapital, přisuzuje monetární hodnotu. Projděte se po výstavních sálech Britského muzea, kde vidíte předměty vytržené z jejich kulturního kontextu a shromážděné jako na palubě nějaké lodi dobyvatelů z vesmíru, a máte před sebou sugestivní obraz toho, jak tento proces v praxi funguje. V důsledku transformace praktik a rituálů na pouhé estetické objekty jsou světonázory předcházejících kultur objektivně ironizovány, transformovány na pouhé artefakty.

…

„Žijeme v křiklavých protikladech,"

konstatuje Badiou, brutální systém, hluboce nerovný, v němž je veškerá existence poměřována toliko penězi, je nám prezentován jako ideál. Pokud chtějí zastánci etablovaného řádu obhájit svůj konzervativismus, nemohou jej nazývat ideálním nebo báječným. A tak raději tvrdí, že vše ostatní je příšerné. Jistě, připouštějí, možná nežijeme ve stavu dokonalého Dobra. Musíme být ale šťastni, že nežijeme v područí Zla. Naše demokracie není ideální. Je ale lepší než krvavé diktatury. Kapitalismus je nespravedlivý. Není ale zločinný jako stalinismus. Lhostejně přihlížíme, jak miliony Afričanů umírají na AIDS, alespoň se ale neuchylujeme k rasistickým a nacionalistickým tirádám jako Milošević. Vraždíme Iráčany našimi bombami, ale nepodřezáváme jim krky mačetami, jako to dělají ve Rwandě.

„Realismus" se zde podobá rezignovanému stavu člověka stiženému chronickou depresí, který se domnívá, že jakýkoliv pozitivní stav, jakákoliv naděje, jsou smrtelně nebezpečné iluze.

…

Kapitalismus není řízen direktivně, ale je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami realizovanými za pomoci improvizovaných opatření. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou zhltnout a strávit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guattari, je „pestrou směsicí všeho, co kdy existovalo", kuriózním hybridem ultramoderního a archaického.

…

Většina lidí mladších dvaceti let dnes už dokonce ani nepociťuje absenci alternativ vůči kapitalismu jako nějaký problém. Kapitalismus s přehledem okupuje veškerý horizont myslitelného.

Jameson pociťoval jako skandál, že se kapitalismu podařilo proniknout i do samotného podvědomí; skutečnost, že si kapitalismus dnes podmanil niterný život veškeré populace je pokládána za něco tak triviálního, že si nezaslouží dokonce ani komentáře.
Bylo by nebezpečné a zavádějící namlouvat si, že nedávná minulost byla jakousi zlatou érou hýřící politickými alternativami, a není tedy vůbec od věci připomínat si klíčový podíl, jaký měla v průběhu dvacátého století na kulturní produkci komodifikace. Nicméně stále ještě bylo podle všeho možné hrát starou osvědčenou hru mezi alternativou a mainstreamem, mezi subverzí a následnou reintegrací subverzivních prvků do středního proudu.
Dnes však k zpětné integraci podnětů, které by mohly disponovat subverzivním potenciálem, nedochází; namísto toho jsme svědky jakési předintegrace: předběžného formování tužeb, aspirací a nadějí pozdně kapitalistickou kulturou. Exemplárním příkladem této tendence je ustavení „etablované alternativy" či „nezávislých" kulturních zón, které do omrzení opakují důvěrně známá gesta pseudononkonformního vzdoru, jako by se jednalo o něco radikálně nového. „Alternativní" a „nezávislý" neodkazují k něčemu, co by stálo mimo kulturní mainstream; jsou to spíše stylistické variace, které jsou nedílnou součástí mainstreamové kultury.

…

Esej Kapitalistický realismus aneb proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu zkráceným překladem úvodní kapitoly knihy Capitalist Realism: Is There No Aternative?, která vyšla na sklonku minulého roku ve vydavatelství O Books.
Publikováno s výslovným svolením autora.

Přeložil Radovan Baroš

Převzato z Literárních novin